• Nalaďte se
Playlist

Živé vysílání

21:00 Interval
Nerez & Lucia: CD Zlom
22:00 Na sobotní frekvenci Proglasu
Církev vizuálně krásná (R)
23:00 Písničky
23:15 Čtení na pokračování
Dýka a kříž (12/23) (R)
23:45 Písničky

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Kdo tady vládne


Tvůrci pořadů

Petr Húšť

Je to pro mě výsada

Když jsme před léty dělali ve Vsetíně službu s mládeží a jednou za měsíc jsme měli setkání mladší a starší mládeže, bylo nás i okolo sedmdesáti, což bylo na poměry české církve docela slušné. Když jsem ale jednou večer po mládeži šel večerním Vsetínem, viděl jsem, kolik mladých lidí vychází z hospod a diskoték. Došlo mi, kolik mladých nezná Pána Boha a Jeho lásku, dobrotu a moudrost. A najednou mi přišla naše mládežnická práce jako zrnko písku v poušti. V té době jsem dělali i první pokusy o Půlnoční pod širým nebem. Byli jsme nadšeni, přišlo přes tři sta lidí. Kromě toho, že ochutnali vánoční punč a zpívali koledy, slyšeli také dobrou zprávu o tom, že Ježíš Kristu se může narodit i v jejich srdci. Přišlo mi, že to už je trošku více zrnek evangelia. Za pár dní byl Silvestr a tak jsem vyrazil do města, podívat se na ohňostroj. Na místě bylo asi čtyři tisíce lidí. Starosta dal pár minut před odpočtem nového roku prostor nějakému panu faráři, aby řekl duchovní zamyšlení. To mi přišlo neskutečné, taková příležitost! Byl jsem napnutý, co pan farář řekne. Jeho proslov byl velmi krátký. Řekl jen: „Přátelé, tolerance – naše šance, naše šance – tolerance“ a pak ten slogan ještě jednou zopakoval. Říkal jsem si, že je to hrozný trouba, že to úplně prošvihl. V tu chvíli jsem měl pocit, že mi Pán Bůh pokládá otázku: „A co bys jim řekl ty, Petře?“. „Já, Pane Bože, nic, ale musíš uznat, že ten farář to projel,“ odtušil jsem.

I na základě této zkušenosti jsem se rozhodl udělat si na biblické škole v Kolíně roční kurz „Úvod do mediálních studií“. Ne, nedokázal jsem si představit, že bych někdy pracoval v nějakém časopisu, rádiu nebo televizi. Chtěl jsem se jen naučit srozumitelně předávat evangelium i nevěřícím lidem. Když jsem pak v rámci studia měli přednést před spolužáky své zamyšlení, bylo to pro mě traumatizující. Celý jsem zrudl, zrychlil se mi dech a jako na záchranu jsem čekal na chvíli, kdy se doklopýtám ke konci. Jednou nás na kurzu o médiích vyučovala také Kateřina Hodecová a Lucie Endlicherová z Rádia 7. Bylo to zajímavé a inspirativní, ale nedokázal jsem si představit, že bych se někdy posadil za mikrofon a moderoval nějaké pořad.

Po nějakém čase jsem dostal pozvání do rádia jako host. Čas před pořadem byl pro mě docela adrenalin a intenzivně jsem se modlil. Asi se to podařilo, a tak se stalo, že jsem najednou byl v rádiu hostem tak jednou až dvakrát ročně. V té době mi pár lidí řeklo, že se jim mé kázání líbí, že jsou zajímavá, inspirativní a praktická, ale že skoro žádné není k nalezení na webu. Přemýšlel jsem, zda udělat nějaké audionahrávky nebo natočit nějaká videa. Měl jsem asi pět nápadů a konzultoval jsem je s Lucií Endlicherovou. Jenže ona mi neporadila úplně tak, jak jsem chtěl. Nevybrala nic z možností, které jsem jí předložil, ale navrhla mi, ať dělám pro Rádio 7 a Proglas krátká patnáctiminutová zamyšlení na každý týden. Úplně jsem se na to necítil, ale přišlo mi to zároveň jako velká příležitost, kterou mi dává Pán Bůh do cesty. Po zvážení a modlitbách jsem se rozhodl do toho jít.

První natáčení pořadu Klika, místo kde uchopíme a otevřeme, byl porod. Má manželka říká, ať toto přirovnání nepoužívám, protože já o náročnosti porodu nic nevím :). No prostě bylo to tak náročné, že i přesto, že jsem dospělý a docela stabilní člověk, chtěl jsem ze studia utéct a vypnout si na den telefon. Později mě moc bavilo pořady připravovat. Namluvit je bylo pro mě náročnější, ale časem se to utřepalo. Natáčel jsem s Lucií Endlicherovou a byl jsem vděčný za její svatou trpělivost (někdy mi říkala, že je to nespisovné a já jí na to odpověděl, ať to bere jako regionální vysílání pro Valašsko... samozřejmě, že pak jsem to opravil :) ).

Pořad Klika jsem tvořil ze tří ingrediencí. Z biblického textu a zamyšlení nad ním, z osobních příběhů ze života a z úkolu na příští týden. V té době jsem měl výbornou zkušenost s tím, že když jsem někoho duchovně doprovázel, dal jsem mu do dalšího setkáním vždy jednoduchý úkol, aby si danou věc, kterou jsme probrali, vyzkoušel. A tak jsem úkoly zakomponoval i do pořadu Klika. Velkým povzbuzením pro mě bylo, když jsem potkal jednoho chlapíka v hypermarketu ve Zlíně nebo neznámou paní na svatbě v Havířově a oba říkali, že poslouchají a taky plní zadané úkoly. Byl jsem trošku v šoku. Uvědomil jsem si, jakým je rádio obrovským nástrojem a že je to velká čest s rádiem spolupracovat a mít možnost předávat věci o Boží lásce, dobrotě a moudrosti.

Za dva roky jsem v pořadu Klika „zrecykloval“ – využil – všechna svá dřívější kázání, která jsem měl někde na mládeži nebo ve sboru. Popravdě řečeno, v minulosti jsem byl někdy frustrovaný, že jsem si pracně připravoval kázání, přečetl jsem si k tomu knihu nebo dvě, nastudoval souvislosti a pak přišlo pár lidí, z kterých ještě před kázáním do besídky odešly s malými dětmi i maminky – ve výsledku pak kážete třeba pro sedm lidí. Tak jsem si říkal: Pane Bože, já ti chci sloužit, ale je tohle efektivně vynaložený čas? Když jsem pak svá kázání v Klice využíval, Pán Bůh mi připomněl, ať jsem mu věrný bez ohledu na počet, že on si to umí využít. Proglas Kliku vysílal v úterý před devátou hodinou. Míval jsem s kolegyní v ten čas poradu a během toho mi začaly chodit sms, reakce na právě odvysílaný pořad. Dělal jsem si legraci, že už můžu jít ten den domů, že už mám dopracováno.

Po dvou letech jsem natáčení Kliky skončil a čekal jsem, že si od rádia chvilku odpočinu. Oni mi však nedali „pokoj“. Katka Hodecová mi nabídla moderování pořadu Na sobotní frekvenci Proglasu. Vážil jsem si její důvěry a odvahy, ale nebyl jsem si jistý, zda do toho jít. Bylo to opět něco nového. Pro mě osobně je daleko snadnější připravit vlastní zamyšlení, než moderovat živý pořad s hostem. A tak to byla a je další škola. Je to takový zdravý tlak, řekněme raději motivace, věci si dostudovat, přečíst další zdroje, konzultovat danou problematiku s dalším lidmi. Je fajn, že si můžu pro pořad vybrat témata a pozvat k rozhovoru zajímavé hosty.

Před třemi lety na konci roku jsem byl pozván do Rádia 7 na vánoční večírek. Přemýšlel jsem, zda tam jet, protože v závěru roku se vše dodělává, finišuje a člověk hledá každou událost, kde nemusí být. Nakonec jsem ale jel a nelitoval jsem. Znám tým, který tam je každý den. Lidi, kteří točí pořady, starají se o techniku, o budovu nebo finance. Byl jsem však zaskočen a velmi mile překvapen, že na vánočním večírku bylo třikrát až čtyřikrát tolik lidí, než je základní tým. Teprve tam jsem pochopil, jak Rádio 7 funguje. Na večírek totiž přijeli mnozí tvůrci pořadů, kteří nejsou přes týden v rádiu v Brně, ale pravidelně pořady připravují a do rádia je přijedou jen natočit. Uvědomil jsem si, že Rádio 7 je velmi organickým nástrojem pro sdílení evangelia a Boží moudrosti a že se na něm podílejí lidé z celého spektra církve. Být součásti takové pestré sítě tvůrců, to je výsada.

Vytisknout E-mail

Marián Možucha

Marián Možucha pracoval v letech 1995–2006 v TWR Slovakia, kde jako autor i moderátor přispíval do křesťanských programů, především pro mladší generaci. Od roku 2006 pravidelně nahrává v brněnském TWR své krátké evangelizační úvahy (několik stovek příspěvků, vycházejících z běžného života) a také systematické biblické výklady s evangelizačním poselstvím (aktuálně o životě králů Davida a Šalamouna vysílané v relaci Kompas). V novém vysílání připravuje společně s Petrem Matouškem i pořad Průsečíky.

Vytisknout E-mail

Petr Matoušek

Petr Matoušek vystudoval VUT v Brně a od roku 2005 pracuje jako odborný asistent na Fakultě informačních technologií VUT v Brně. Jeho specializací jsou počítačové sítě, bezpečnost a analýza síťových dat. Dálkově vyučuje na univerzitě Strathmore v Keni. Je členem Evangelikálního společenství Brno, kde slouží jako kázající. Je zapojen v Síti křesťanských učitelů, účastní se také aktivit křesťanské akademické sítě v rámci sdružení European Leadership Forum.

 

Jmenuji se Petr Matoušek a narodil jsem se v Ústí nad Labem. Žili jsme tam s bráchou a maminkou, která se o nás moc hezky starala, i když to nebylo vždy jednoduché. Po základní škole jsem studoval na gymnáziu. Když jsem byl ve třeťáku o prázdninách u tety, dostal se mi do rukou Nový zákon. Nikdy předtím jsem Bibli nečetl, ani doma jsme ji neměli. Líbilo se mi, co Ježíš vyučoval. Zázraky, o kterých píše, jsem ale nebral vážně. To bylo moje první setkání s křesťanstvím.

Po nástupu na vysokou školu v Brně mi začaly jiné starosti. Studoval jsem výpočetní techniku, což byl náročný obor. Studium mě bavilo, na škole jsem měl i hodně kamarádů. V pátém ročníku jsem přemýšlel, co dál v životě.  Přál jsem si mít rodinu, dobrou práci, bydlení a přátele. Ale na lidech kolem sebe jsem viděl, že to samo o sobě nepřináší člověku uspokojení. Je život něco víc než jen práce, rodina a odpočinek?

Jednoho dne k nám na kolej přišli mladí lidé z křesťanského hnutí Studenti pro Krista s anketou týkající se životních hodnot. Ptali se také, zda věřím v Boha. Odpověděl jsem, že věřím, že nějaký Bůh existuje. Byla to určitým způsobem pravda, bez Boha mi lidský život nedával smysl. Pozvali mě na přednášku, kterou pořádali na právnické fakultě. Už si ani nevzpomínám, o čem byla. Co mi utkvělo v paměti, byly vztahy, které jsem nikde předtím neviděl - zájem jeden o druhého, radost, otevřenost a ochota zajímat se o nového člověka. Poprvé mě napadlo, že na křesťanství možná něco je. Začal jsem se setkávat s jedním věřícím klukem, na kterého jsem měl spoustu otázek o Bohu. Těšilo mě poznávat křesťanství, zároveň jsem si uvědomoval, že mé srdce není v pořádku. Chtěl jsem žít správně, ale byly okamžiky, kdy jsem to nezvládal. Uvědomil jsem si, že sám se nedokážu změnit, že potřebuji Ježíše. Modlil jsem se tehdy se starším sboru, kam jsem chodil, a prosil Boha za odpuštění. Požádal jsem Ježíše, aby vstoupil do mého srdce a očistil mě. Vydal jsem mu své touhy a plány a poprosil, aby mě vedl na cestě životem.

A Bůh to udělal. Bylo to, jako když mi spadne kámen ze srdce. Měl jsme takovou radost, že jsem hned napsal domů. Maminka to zpočátku vzala dobře, pak jí ale vadilo, že si každý den čtu Bibli, modlím se, chodím v  neděli do shromáždění a jezdím na křesťanské akce. Trvalo jí delší dobu, než pochopila, o čem víra je.

Dnes tomu bude dvacet let, co jsem přijal Ježíše do svého života. Po skončení školy a po civilní službě jsem dostal nabídku učit na VŠ v Brně, kde pracuji dodnes. Jsem členem Evangelikálního společenství v Brně, kde společně s manželkou sloužíme. Před rokem, když se připravovalo celodenní vysílání rádia TWR, se mě zeptal ředitel rádia Luděk Brdečko, s kterým jsme společně studovali na biblickém institutu TCMI v Rakousku, zda bych nechtěl společně s Mariánem Možuchou moderovat a připravovat pořad Průsečíky, který se týká umělé inteligence a biblického pohledu na ni. Jeho nabídka mě překvapila, zároveň jsem si uvědomil, že je to možnost propojit to, co jsem studoval a co dělám na vysoké škole se svou vírou. Modlil jsem se a Bůh mě vedl, abych nabídku přijal. I když jsou přípravy relací časově náročné, dává mi tato služba možnost přemýšlet o dopadu moderních technologií na lidský život. Tento pohled nám chybí při výuce na VŠ. Sice studenty učíme, jak různé IT technologie fungují, ale už je nevedeme k přemýšlení o vlivu technologií na život člověka a společnosti. To se netýká jenom studentů. Také jako věřící bychom se měli ptát, kde jsou hranice moderních technologií, co dobrého nám přinášejí a kdy se z nich stávají modly, na které se spoléháme a kterým bezmezně důvěřujeme. Mým přáním i modlitbou je, aby Průsečíky sloužily k budování věřících a ukázaly i hledajícím, že Boží slovo přináší moudrost a odpovědi do života moderního člověka.  

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.