• Nalaďte se
Playlist

Živé vysílání

00:00 Přehled pořadů, písničky
00:15 Světem Bible
Matoušovo evangelium 21,28-22,11 (R)
00:45 Písničky
01:00 Concertino
Josepf Haydn: Oratorium Stvoření (R)
02:00 Písničky

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Odmítnutí


Tvůrci pořadů

Dana Kenningová

Čím je pro tebe práce v rádiu?

Pocta, potěšení a povzbuzení. Ekumenický rádiový kolektiv je můj šálek kávy. Jsem vděčná, že můžu naslouchat svědectvím a životním příběhům lidí při natáčení rozhovorů. Je to někdy až s bázní a třesením a hlavně to je povzbuzení ve víře, že Bůh je dobrý a věrný. 

Popiš nějaký zlomový bod na tvé cestě k Bohu.

Těch bylo několik. První, když mi bylo 14 let. To na velikonočním pobytu na Travné holky zvěstovaly evangelium. Ačkoliv jsem vyrůstala v evangelické církvi, bylo to, jako kdybych slyšela poprvé, že Pán Ježíš zemřel za moje hříchy. Tam jsem  Mu odevzdala svůj život. A najednou jsem objevila také smysl života, který jsem tenkrát tak urputně hledala. Potřebovala jsem vědět, proč jsme tady, proč existuje život. A tehdy mi to začalo dávat smysl. Druhý moment byl, když jsem prožila Boží povolání uprostřed zimního lesa. To jsou ty dva hlavní.

Jak odpočíváš?

Na procházce. V lese, na pláži, na horách... kde právě jsem. Miluju plavání v přírodních jezerech, třeba v Alpách (ale tam se často nedostanu). Zkrátka odpočívám v přírodě. Taky si ráda sednu s dobrou kávou a zákuskem a třeba nějakým milým člověkem. Nebo při aranžování květin, což je moje první profese:) 

Co bys mimo mikrofon vzkázala posluchačům?

Jsme na cestě. Všem přeji, aby cílem jejich cesty bylo Boží Království. Protože pak už nebudou bezcílně bloudit životem. A vše ostatní z toho bude vycházet. Třeba to, že dokud dýcháme, je ještě naděje:)

 

Vyrůstala jsem v rodině, kde to s vírou bylo tak napůl. Naše maminka byla věřící a brávala nás do evangelického kostela. Tatínek věřící nebyl a do kostela nechodil. Maminka se s námi někdy modlívala před spaním, četla nám samizdatové příběhy pro děti, společně jsme zpívaly „Někdo mě vede za ruku“ nebo „Má Pán Ježíš, má mě rád..“ apod. To bylo, co se víry týče, doma vše. V neděli do kostela a v týdnu na biblickou hodinu. Někdy to bylo těžké, protože ve škole tou dobou probíhal pionýrský kroužek a já byla jediná, kdo z něho utíkal před koncem a někdy to provázel výslech učitelů, či posměch spolužáků. Víra pro mne byla jednou z mých volnočasových aktivit, vedle klavíru, flétny a zmíněného pionýra. Zároveň jsem od malička hledala u Boha naději ve chvílích smutku, těšila se do nebe, kde už nebude ani bolest, ani pláč.

Od nějakých deseti let jsem poslouchala Spirituál Kvintet, se kterým mne seznámil můj švagr. Písničky o svobodě, o naději, o víře, o ráji i hledání. Začínala jsem pátrat, co je smyslem života. Dospěla jsem do bodu, kdy jsem věděla, že bez odpovědi na tuto otázku nedokážu žít, potřebuju vědět, že život má smysl. Proč existuje život? Proč existuju já? Jak žít, aby můj život měl smysl?

Díky své vdané sestře jsem jela na baptistickou rodinnou dovolenou, kde mi má vrstevnice svědčila o Ježíši, který je Cesta, Pravda a Život. Dávalo mi to smysl, ale zatím stále jen v hlavě. Ve čtrnácti letech jsem jela poprvé na Velikonoce na Travnou v Rychlebských horách. A tam mi hned první večer několik děvčat zvěstovalo evangelium, že Pán Ježíš za mne zemřel, že jsou mi odpuštěny hříchy a že chce být Pánem mého života, jestli Mu ho chci dát. Asi jsem to slyšela v kostele už dřív, věděla jsem, co je hřích, prožívala jsem často pocity viny, ale nevěděla jsem co s tím. V tu chvíli jsem na kolenou s pláčem odevzdala Ježíši svůj život. Poprvé jsem prožila, že mne někdo bezpodmínečně miluje a naplnila mne přímo nebeská radost. Obrácení, znovuzrození jako z knih.

Věděla jsem, že je mi odpuštěno, a že mám nový život. Pochopila jsem, že smysl života je v Bohu, pro Boha, celým svým životem Ho chválit. Byl to úžasný začátek a díky společenství „travňáků“, se kterými jsme zůstávali v písemném kontaktu napříč republikou, společně četli Bibli a sdíleli si v dopisech své postřehy (takto jsem přečetli postupně všechna evangelia a epištoly), jsem mohla také duchovně růst. Dřív, když jsem si zkoušela číst Bibli, mi to nic neříkalo. Teď jsem ji milovala, nasávala jsem do sebe Boží Slovo jako mech vodu. O tři čtvrtě roku později, na Silvestrovské Travné jsem v zasněženém lese poprvé slyšela Boží hlas, jako kdyby Bůh stál vedle mne: „Mám pro tebe zvláštní povolání, chceš mne následovat?“ Tak nějak zněla Jeho slova. „Ano, ano, Pane, to víš že chci!“ s radostí jsem odpovídala. A to bylo vše.

Pak přišlo období, kdy jsem necítila Boží blízkost, neslyšela Jeho hlas a ani jsem se nedokázala modlit. Mohla jsem jen číst žalmy, od prvního až po stopadesátý, každý den jeden. Za další rok jsem znovu v zimní přírodě slyšela Boží hlas podruhé a naposledy takto zřetelně, jako by zvenku: „Takový bude tvůj život, ne lehký, budeš ho chtít často vzdát, ale víš, kde máš čerpat sílu. Chceš mne opravdu následovat?“ Bylo to na vandru, mrzlo až praštělo, já přišla o hlas a myslela jsem si, že ten poslední kopec s baťohem na zádech už fakt nedám. A pak pohled na zapadající slunce nad valašskými kotáry a posledních pár metrů z kopečka do teploučka. I tehdy jsem odpověděla ano. Ale už jsem věděla, že to nebude snadné.

Co je tím povoláním, jsem objevovala a objevuju postupně. Od začátku jsem se zapojovala do akcí na Travné, v kuchyni, při přípravě programu a později jsem se tam i na jeden rok přestěhovala. Travná pro mne byla prvním duchovním domovem. Společenství, chvály, poprvé pocit, že mám své místo, kam patřím, kde mohu být užitečná, kde se cítím přijatá. Miluju přírodu, květiny a jsem ráda, že jako střední školu jsem si vybrala zahradnickou. Pak dva roky studia na Biblické a misijní škole ČCE v Hradci Králové. Moje láska k Písmu rostla, ale zároveň jako by se zvětšovala propast mezi srdcem a hlavou. Jak žít ta zaslíbení v každodenním životě víry? Ani liberální teologie, ani hnutí víry v charismatickém prostředí, ke kterému jsem přičichla, mi v růstu ve víře nepomohly, spíš naopak.

Druhým duchovním domovem se pro mne stala ekumenická komunita v Německu (OJC), kde jsem pobývala dohromady rok a půl. Tam jsem objevila to, co jsem hledala. Zdravé, praktické biblické vyučování, které se dotýkalo všech oblastí života a každodenní společenství komunity. Prošla jsem osobní pastorací a udělala si i základní kurz pastorační péče. Prožila jsem velké uzdravení mnohých bolestí. Tam jsem potkala svého manžela, Američana (poté, co jsem se rozhodla, že cizince si opravdu vzít nechci, protože celý život mluvit dvěma jazyky, musí být vyčerpávající). Anglicky jsem nemluvila vůbec. Pán Bůh má prostě smysl pro humor.

Vystudovala jsem bakalářské studium sociální pedagogiky v Brně a věnovala se dál pořádání akcí na Travné. Manžel se ke mně přidal. Spolu jsme založili naši první ekumenickou domácí skupinku a induktivní metodou jsme studovali biblické knihy. Druhým důrazem naší skupinky bylo osobní sdílení a modlitby. Po ukončení mého studia jsme se přestěhovali do Ameriky, aby i manžel mohl dostudovat. Oba jsem vnímali, že se máme vrátit do Česka sloužit. Stalo se tak po sedmi letech v USA, kde se nám v té době narodily dvě dcery. Tam jsem mohla zpívat v pěveckém sboru, který vedl chvály na bohoslužbách a tam se také zrodila touha, kterou k mému překvapení Pán Bůh naplnil skrze projekty Rescued. Už několikrát se podařilo uskutečnit workshopy a koncerty chválící skupiny Rescued z našeho amerického sboru tady v Česku. Nad podivuhodnými Božími cestami vždy znovu žasnu.

Bydlíme v Olomouci, věnujeme se práci na Travné, manžel je ředitelem spolku Setkávání Travná. A skrze Travnou jsem se dostala i k Rádiu 7, nejdřív jako host a postupem času přišla nabídka ke spolupráci. Nejdřív jsem si říkala, jak já bych mohla pracovat v rádiu, před lidmi se bojím mluvit a už vůbec ne do mikrofonu. Ale zájem předat dál například induktivní metodu studia Bible v pořadu Kudy kam byl silnější než můj strach. Ekumenický kolektiv rádia 7 je můj šálek kávy, jedna denominace je pro mne prostě příliš úzká. Učím se moderovat, stříhat, správně číst, a i když je to pro mne výzva, tak mě to moc baví. Díky rádiu se nebojím tlumočit do mikrofonu na křesťanských akcích.

Mým druhým oblíbeným ekumenickým kolektivem se tak stal tým služby „Otcovo srdce“. Sama jsem zvědavá, kam se cesta bude dál ubírat, a jak se bude vyvíjet to Boží povolání pro mne. Už teď ale vím, že Pán Bůh dokáže zužitkovat všechny naše zkušenosti, např. mé zahradnické znalosti, lásku k přírodě a k Bibli, lásku k hudbě. Na léto připravuji pro Rádio 7 sérii pořadů Kudy kam o stromech v Bibli. Jsem nadšená objevováním souvislostí mezi duchovními principy a přírodními zákony.

Tím dalším velkým tématem je vnitřní uzdravení, kde sama procházím nesnadným procesem, zároveň se učím a objevuju různé přístupy k této oblasti. Znovu a znovu zjišťuji, že platí, co napsal Martin Buber: „Všechen skutečný život je setkáním.“ Setkání jako vzájemné otevření se druhému člověku i Pánu Bohu. Právě v takových pravých setkáních se děje i naše uzdravení. Ať už je to setkání při sázení stromů v lese a následné debatě o yzopu a odpuštění v Bibli nebo při natáčení rozhovoru s osmdesátiletou babičkou, která vděčně vzpomíná, jak ji celý život provází Boží milosrdenství a věrnost. Nebo při tlumočení u přímluvné modlitby, kde se otevírají největší bolesti, skrytá traumata a člověk prožije dotek Otcovy lásky. Nebo při chválách a uctívání se skupinou Rescued. To jsou momenty, kdy mám pocit, že se dotýkám samé podstaty bytí, stojím na svaté půdě, v Boží přítomnosti a naplňuju svůj smysl života.

Vytisknout E-mail

Ailsa Randall

Práce v rádiu pro mne znamená novou výzvu. Ráda bych přinášela posluchačům pokud možno nejen zajímavá, ale i hlubší témata v angličtině.

Moje cesta k Bohu a s Bohem začala již od dětství, kdy jsem o Něm slýchávala od svých rodičů. Celý můj život mě pak Bůh provází přes různé zajímavé situace, včetně života zde v České republice, kam jsme se přestěhovala z Velké Británie již v roce 2000. Co se týká mého volného času, tak kromě hudby, ráda trávím čas s rodinou a kamarády.

Vytisknout E-mail

Lída Pohanková

Čím je pro tebe práce v rádiu?

Práce v rádiu pro mě znamená především setkávání s inspirativními lidmi – a to jak za mikrofonem, tak v redakci. Z každého setkání odcházím obohacená o myšlenky a podněty, které pak ještě nějakou dobu zapracovávám do života. To mi pomáhá zvládat i stres, který tato služba také přináší ...

Popiš nějaký zlomový bod na tvé cestě k Bohu.

Byla jsem už asi pět let křesťanka, když jsem se dostala při pátém porodu do ohrožení života. Díky Bohu a včasnému zásahu lékařů jsem nakonec přežila. Pro mě to neznamenalo jen nějakou úlevu a radost ze záchrany života, ale zároveň jsem v tom uviděla i Boží varování. Celý svůj život jsem bojovala s komplexy méněcennosti, a i když jsem dala svůj život Bohu, pořád jsem se viděla jako nedostatečná a často jsem tak o sobě mluvila. V této chvíli jsem ale uviděla, že kdyby mě tu Bůh nechtěl mít, už bych tu opravdu nebyla. Pro mě to byl zásadní obrat ve vnímání mého místa na této zemi i v porozumění Božím plánům. Odmítám se od té doby dívat na sebe skrze své nedostatky, ale učím se vyhlížet to dobré, čím chce Bůh skrze mě přinést požehnání. A to je úplně jiný život!

Jak odpočíváš?

Ráda se hýbu, nejraději na čerstvém vzduchu, ale neříkala bych tomu sport. Takže chodím do lesa, na hory, jezdím na kole, na běžkách, zaplavu si v jezeře, tančím izraelské tance. To ale není možné vždycky, tak potom volím klidnější aktivity jako zajít na kafe a popovídat si s přáteli nebo si lehnout s dobrou knížkou.

Co bys mimo mikrofon vzkázala posluchačům?

Že je skvělé, že si nás vybral Bůh, stojí to za to ho poznávat.

 

Vyrůstala jsem v katolické rodině, takže jsem měla určité povědomí o Bohu. Svým dětským způsobem jsem měla Boha ráda a v kostele se mi líbilo. Když jsem ale začala dospívat a kriticky sledovat věřící, připadalo mi, že nikdo z nich s Bohem v životě opravdu nepočítá. Zároveň jsem začala vnímat zlo ve světě a nedovedla jsem se vyrovnat s tím, že by existoval Bůh, který by takové zlé věci dopustil. A tak jsem se v 15ti letech s chozením do kostela rozloučila a začala si žít po svém.

Odvrátila jsem se od Boha, ale on se neodvrátil ode mne. Asi po dalších deseti letech, kdy už jsem byla vdaná, měli jsme dítě, já skončila s vysokou školou a manžel právě odešel na rok na vojnu, jsem znovu zaslechla jeho volání. Možná i nová zkušenost rodičovství mě přiměla hlouběji přemýšlet nad smyslem života. K čemu tady na zemi vlastně jsme? K čemu se snažit žít dobře, když není nikdo, kdo by to ocenil? Kde se ve mně bere ten pocit provinění, když jednám zle? Odkud to vlastně vím, že je něco zlé a něco dobré? Co když je to opravdu tak, že existuje Bůh, který dal tomuto světu řád a jeho překračování se nevyplatí?

Začala jsem o Bohu znovu přemýšlet a hledat ho. Ptala jsem se všech, kdo vypadali, že by o Bohu něco mohli vědět – katolíků, svědků Jehovových, hledala jsem i v józe. Nakonec jsem navštívila kamarádku, na které jsem viděla, že o Bohu nejen něco ví, ale připadlo mi, že ho prostě zná. Ještě než jsme mohly o něčem začít mluvit, vzala mě do církve, tehdy ještě trochu ilegální, na modlitební setkání. Když jsem slyšela, jak se ti lidé opravdově modlí, citují Bibli, svědčí o tom, co Bůh v jejich životě dělá, poznala jsem, že Bůh je opravdu živý - a padla na mě bázeň. Jestli je to tak, pak jde o mnohem víc, než jsem si představovala! To není jen to filozofování, jestli existuje Bůh a co je dobré nebo špatné. Tady jde o celý život, který buď podřídím Bohu a ztratím tak nárok žít si po svém, a nebo se možná úplně minu smyslu toho, proč tu vlastně jsem. Nejvíc jsem bojovala s tím, že se možná odcizím manželovi, se kterým jsme měli moc hezký vztah, ale v této oblasti vždy prohlašoval, že je ateista a materialista a nevidí důvod, proč to měnit.

Boží volání a touha najít pravdu však už byly silnější. A tak jsem jednoho večera klekla, poděkovala Ježíši, že zemřel za moje hříchy, a svěřila opratě svého života do jeho rukou. Hluboko v srdci jsem získala jistotu, že to je nejlepší věc, kterou jsem v životě udělala. Jako by dílek puzzle zapadl na svoje místo. Vždycky jsem měla pocit, že nikam úplně nezapadám a teď mi přišlo, že jsem se dostala na to správné místo, kam patřím. Připadalo mi, jako by někdo z mých očí sejmul závoj a rozjasnilo se, všechno kolem mě dostalo nové, zářivější barvy.  

Na druhou stranu se ale taky stal mnohem jasnější můj náhled na hřích. Já, která jsem si vždycky připadala jako dobrý člověk, poslušná dcera, premiantka ve škole, jsem najednou uviděla, kolik je ve mě závisti, pýchy, zloby, komplexů méněcennosti a sebestřednosti. Byla to velká úleva mít možnost se vší touto tíhou přicházet k Ježíši a nechávat se očistit. I když tyto mé skryté postoje vycházely na světlo postupně, pocit očištění a jistoty, že teď jsem milovaná Boží dcera, je k nezaplacení, a zůstává.

Nastala nová etapa mého života – a troufla bych si říct, že mnohem dobrodružnější, než jsem předpokládala. Manžel, kterého něco jako filozofování nad smyslem života moc nezajímalo, si nechal na vojnu dovézt Nový zákon a krátce po svém návratu domů svěřil svůj život Ježíši také. Dnes je pastorem Apoštolské církve v Zábřehu. Zároveň ale boje, které byly součástí budování našeho malého společenství, byly někdy také dost drsné. Nešlo ani tak o vnější pronásledování, protože krátce poté, co jsme uvěřili, přišla „sametová revoluce“, spíš o ty vnitřní tlaky, kdy mladí, nezralí lidé budují církev, a nemají blízko žádné duchovní otce. Dnes je to možná nepředstavitelné, ale my jsme neměli nejen internet, ale ani telefon. Byly chvíle, kdy jsem se budila s divným pocitem, jestli jsem si jen všechno nevymyslela a nepodlehla nějakému bludu. Na moji mysl útočily pochybnosti a já měla opravdu jen modlitbu, abych se s tím vypořádala, zralí křesťané byli těžko dostupní. Někdy jsme měli oba pocit, že ta výzva, před kterou jsme byli postavení, je nad naše síly. Lidé mezi nás přicházeli a někteří zase odcházeli s tím, že nás nechali mnohdy zklamané a zraněné. A my jsme procházeli Boží školou pokory, učili jsme se odpouštět, být závislí na Bohu a nespoléhat na své vlastní síly.

Možná právě tyto zkušenosti v nás ale vypůsobily to, že máme oba silnou touhu lidi kolem sebe povzbuzovat ve víře a pomáhat jim v duchovním růstu. A tak mezi námi můžete najít bývalé vězně, narkomany, alkoholiky, lidi z rozbitých rodin – a všichni tvoří duchovní rodinu, kde se máme rádi. Pro mě je to Boží zázrak a zároveň stálá dobrodružná výzva.

Když jsem před pár lety dostala nabídku přijít nejprve jako host do pořadu Rozmarýna v Rádiu 7 a posléze i pořad jednou měsíčně moderovat, byla to zase jedna z těch výzev, která mi připadla nad moje síly. Znovu jsem volala k Bohu a zkoumala, co je v mém srdci. Na jednu stranu v něm byla ta silná touha předávat lidem poznání Boha, když už je možné, aby se k nim evangelium a povzbuzení ve víře mohlo dostávat dokonce až domů. Na druhou stranu obavy, jestli to není výzva nad moje síly. Když jsem si poctivě přiznala, že jediné, co mi brání tuto nabídku přijmout, je můj strach ze selhání, pochopila jsem, že lépe bude říct ANO. Vždyť jsem Bohu už před nějakou dobou řekla, že kam mě pošle, půjdu, a co mi řekne, řeknu (Jer 1,7).

Ještě, že mám ráda dobrodružství, protože tahle výzva pro mě dobrodružná stále je! Někdy je to adrenalin už jen v tom nalézt a oslovit vhodného hosta, vejít se do určeného času, aby zaznělo to, co chce Bůh a ne jen my, a někdy i to, že pořad už začíná a host stojí v zácpě před Brnem … Ale potom, když proplujeme všemi úskalími, a já si všimnu, jak to Bůh uchopil a vnímám, že jsem tu zase na tom místě, kde mám být, stojí to za to!

Vytisknout E-mail

Kateřina Vávrová

Čím je pro tebe práce v rádiu?

Je pro mne potěšením a radostí. Fascinuje mne tento Boží prostor, prostor tvořený lidmi, kteří na Boha očekávají a znovu a znovu vyprošují Jeho přítomnost. Práce v rádiu je pro mne ctí a místem, kde se mohu proměňovat.

Jaká byla moje cesta k Bohu?

Věřím, že někde daleko v mém rodu byl alespoň jeden člověk, který chodil s Hospodinem, a pro jeho věrnost se mi dal Hospodin poznat. Díky tomu začíná moje vlastní rodina psát nové dějiny víry. Je to jedna z věcí, na kterou se budu chtít Pána ptát v Ráji...

Jak odpočívám?

Miluji chození po lese a kopcích, ale víc času trávím ve městě, tak chodím tancovat izraelské tance. Vzhledem k tomu, že čtení už pro mne není odpočinek, ale nutnost, potřebuji nějakou fyzickou zátěž, která mne nadchne, stále ji ještě vyhlížím.

 

Znám Tě jménem a znal jsem Tě dávno předtím, než ses narodila. Tvé jméno mám vyryté ve své dlani a miluji Tě.

            Tato slova lásky mi Pán Bůh věnoval jako zásnubní dar. A já mu k tomu ve svých devatenácti letech řekla ano.

            Toužila jsem po Bohu už dávno a On ke mně mluvil už v útlém dětství. Když mi v roce 1987 byly čtyři roky, šla jsem se svými velmi mladými rodiči, násilnickým otcem a podrobující se maminkou, městem. Potkali nás nějací lidé, co nabízeli barevné letáčky. Dva jsem si směla vzít. Na jednom z nich byla vyobrazena autonehoda. Dítě, matka i otec stoupali do nebe, kde se klenula barevná duha a čekal tam Bůh. Tento obrázek jsem si často prohlížela doma na podlaze, zřejmě mi dělal dobře, asi mi přinášel útěchu a bezpečí. Bůh sám tam se mnou byl.

            Když jsem povyrostla, pocit bezpečí vystřídal pohled na katolického kněze kráčejícího přes náměstí nebo jen pouhá existence katolické fary - viditelné znamení, že uvnitř přebývá Bůh - pomoc v nouzi. Nikdy jsem tohoto přístřeší nevyužila, ale dodnes mám mezi bratry katolíky věrné a dobré přátele...

            V době gymnaziálních studií jsem se směla stýkat s husitským knězem, který mi o Kristu neřekl ani slovo, zato mi byl trpělivě naslouchající vrbou a partnerem v literárních diskusích, a na gymnáziu jsem chodila do semináře starých textů. A co druzí četli jako rocková skupina Genesis, já zatoužila po čtení jedné z knih Bible, kterou jsem nemohla sehnat. Místo ní jsem získala Exupéryho Citadelu, již jsem nikdy nedočetla, protože mne nebyla s to naplnit.

            A čas plynul a přišla vysoká škola a obrovská samota. Opuštěnost se přidružila k pocitu zoufalství z neutěšené domácí situace, k pocitu nenávisti otcovské autority. A pak přišlo ono zásnubní slovo, neboť mi můj budoucí manžel na kolejích svědčil o tom, že Bůh není ani myšlenka, ani konstrukt, nýbrž On je živý Pán a Stvořitel všeho. A když jsem z těch kolejí odcházela na ty svoje, věděla jsem, že můj vztah s Bohem je navázán už navždy. Zůstávám věrná svému "ano" Božímu majestátu a toužím po tom, aby si mne On proměňoval - jsem mu tady k dispozici s těmi dary, které mi dal a které nechci zakopat hluboko pod zem, ale chci je používat, abych čas od času žasla, jak je On rozmnožuje a cídí. Jsem šťastná, že mohu Pánu sloužit.

            V lednu 2017 jsem dostala nabídku spolupracovat s TWR na živě vysílaném monologickém pořadu Noční můry. Myslím, že jsem do hodiny na tento email odpověděla svým "ano" a záhy se sešla s redaktorkou tohoto pořadu Lídou Hojkovou. Začala jsem se učit nové věci. Především se spoléhat na Pána Ježíše, že On bude ve vysílání se mnou, že je to celé Jeho věc a že On má tu moc mi dát správná slova do úst - pokud jej k tomu pustím a neochrnu hrůzou z vlastní nedostatečnosti. Díky Rádiu 7 jsem objevila nový rozměr služby Bohu a lidem - ukazovat na Něj - mluvit o Jeho skutcích. A protože dnes již spolupracuji na jiném pořadu, dialogické Rozmarýně, těší mne, pokud mohu hosta svým tázáním se doprovodit k jeho vlastní zkušenosti s Božím jednáním v jeho životě. Příběhy Božího lidu nemohou být z podstaty věci "obyčejné", neboť se do nich otiskuje Ježíšova probodená dlaň a tato dlaň má moc život člověka proměnit v tak krásnou perlu, jak moc si člověk dovolí nechat se obrušovat a milovat svým Spasitelem.

            Jsem Pánu vděčná, že mne ochránil v první polovině mého dosavadního života a že mne používá k aktivní službě - a využívá všeho, co jsem se v životě naučila, nebo prožila - všeho.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.