Ailsa Randall

Narodila jsem se na jihu Anglie v malé vesnici, ale moji rodiče se brzy přestěhovali do většího města, blízko Windsoru nedaleko od Londýna. Ačkoliv Londýn byl jen kousek, tehdy mi připadal příliš daleko. Moji rodiče byli a jsou křesťané a většina mé širší rodiny rovněž, takže pro mě bylo jaksi přirozené věřit v Boha. Nepamatuji si dobu, kdy jsem nevěřila a vždy jsem chtěla následovat Boha. Pokaždé, když jsem měla jako dítě příležitost se v kostele pomodlit, abych se stala křesťanem, vždy jsem to udělala. Takže si vlastně ani nepamatuji konkrétní okamžik, kdy se můj život změnil. Když jsem pak v 18 letech odjela studovat na univerzitu St. Andrews ve Skotsku, byl to pravděpodobně ten okamžik, kdy jsem se již tolik nespoléhala na víru mých rodičů, ale víra se stala skutečně mou vlastní. Na univerzitě jsem studovala francouzštinu a teologii, přičemž studium teologie mě donutilo přemýšlet, čemu přesně věřím a proč. Byl to opravdu dobrý proces přehodnocování mých přesvědčení. Musím však rovněž napsat, že toto období pro mě nebylo vůbec jednoduché, neboť jsem byla daleko od domova v podstatě po celý rok a domů jsem se vracela jen o Vánocích, Velikonocích a v létě, tudíž jsem se musela spoléhat hodně na Boha, který mě ale po celou dobu držel. Na univerzitě jsem sloužila jako vedoucí chval pro křesťanskou unii, tedy skupinu asi 200 studentů z univerzity. Skutečně mě bavilo vést lidi při uctívání, protože jako muzikantka jsem cítila, že mě Bůh v této oblasti obdaroval.

Po univerzitě jsem vyslyšela povolání, které jsem dlouho cítila v srdci, tedy abych odjela sloužit Bohu do Afriky. Napsala jsem do jedné křesťanské školy, jestli nepotřebují učitele a oni mi odpověděli, že ano. Spolu s ostatními jsme měli jeden měsíc školení v rámci misijní organizace WEC a pak jsem odjela na rok do Senegalu. Někdy to bylo docela osamělé období, ale také jedno z nejpožehnanějších, které jsem v životě zažila. Opravdu jsem cítila modlitby lidí doma, kteří se za mě modlili a někdy, když se za tou dobou ohlížím, si trochu v legraci říkám, zda jsme tehdy nebyli fyzicky blíže nebi než Evropě. Ale skutečně mi to tehdy tak připadalo.

Po návratu z Afriky jsem dokončila rok učitelského výcviku v Oxfordu a začala jsem si hledat práci. Tu jsem si našla na gymnáziu na jihu Anglie, kde jsem učila francouzštinu. Výuka na chlapecké škole byla dost stresující, a tak jsem po pár letech začala uvažovat o změně. Můj strýc, který se v 90. letech přestěhoval do České republiky a založil agenturu, která přivážela křesťanské učitele do České republiky, mi nabídl práci ve Zlíně. Souhlasila jsem, že přijedu na 6 měsíců, ale pak jsem se chtěla přestěhovat zpět do Anglie. Ale Bůh měl jiné plány. Po půl roce jsem se necítila úplně připravena vrátit se domů a poté, co jsem si udělala seznam pro a proti a hodně se modlila, rozhodla jsem se zůstat další rok. Našla jsem sbor v České republice, kde jsem se cítila jako doma, a hrála jsem na bohoslužbách.

Po několika měsících jsem potkala muže, který se později stal mým manželem, a pak ani ne do roka jsme se vzali v Praze na IBTS (Mezinárodní teologický seminář), kde moji rodiče tehdy učili. Přestěhovali jsme se do Brna a já začala pracovat na jazykové škole. Bůh nám požehnal 2 dětmi. Když pak trochu odrostly, začala jsem učit na Masarykově univerzitě budoucí učitele angličtiny, kde působím dodnes.

Jsme členy mezinárodního sboru v Brně, BICF, a milujeme tamní komunitu. Sloužím zde, tak jak jsem obdarovaná, tedy vedu chvály v jedné ze skupin a jsem ve vedení sboru. Zároveň jsem ráda, že mohu na Rádiu 7 připravovat týdenní pořad Life+.

Cítím se požehnaná, zvlášť když se podívám zpět na to, jak mě Bůh vedl cestou, kterou bych, když jsem byla mladší, nikdy nebyla schopná předvídat.