• Nalaďte se
Playlist

Živé vysílání

06:45 Biblická úvaha
Duch dává mocné zvěstování
07:00 Listárna
07:30 Telefonát, Písničky
08:00 Myšlenka na den
Boží anděl
08:05 Písničky

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Boží anděl


Marek Prosner

Spolupráci s TWR-CZ začal jako externí moderátor pořadu Na křesťanské vlně Plzně. Je seniorem Křesťanských společenství. Má rád polévky, lidi a pracovat v rádiu prý chtěl už před dvaceti lety. Evangelium a Boží slovo zná, ale řídí se radou Komenského "kdo zná, má znát ještě více..."   Miluje prý Ameriku, kterou měl možnost poznat při desetiměsíční stáži. Žije s rodinou v Klatovech, se ženou mají 3 syny. Od října 2013 je místopředsedou Rady TWR-CZ.

Narodil jsem se v roce 1965 do manželství dvou národností, maminka byla Polka a tatínek Čech. Maminka byla více méně praktikující katolička a tatínek český pragmatik. Od dětství jsme tedy s bratrem chodili v Klatovech (kde bydlím dodnes) do katolického kostela a zúčastňovali se všech svátků a liturgických obřadů. Nicméně jakkoli jsem víru praktikoval upřímně, nevzpomínám si, že bych zakoušel z Boží strany nějakou reakci na modlitby nebo jiná rituální vyjádření vůči němu. Ponechávám stranou rozbor, zda jsem já neslyšel nebo zda Hospodin nemluvil. Velmi brzy, asi ve 12 letech, jsem poprvé okusil alkohol a ten se stal na dalších 12 let mým neoddělitelným průvodcem.
Jelikož jsem na školu nedával valný důraz, hned po vyučení elektromechanikem jsem nastoupil na základní vojenskou službu do Žatce. Tam jsem po několika měsících zjistil, že život je složitější, než jsem si představoval a že mám kolem sebe mnoho nešťastných lidí, kteří si nevědí sami se sebou rady. Stejně jako já. Proto jsem v druhém roce služby prohlásil, že si dodělám školy, abych mohl být psychologem nebo farářem (ovšem nevěděl jsem, jak to v tom druhém případě udělat, protože jsem chtěl mít rodinu a katoličtí faráři rodiny nemají). Vedla mně k tomu určitá bezmoc, kterou jsem pociťoval, když jsem chtěl nějak pomoci lidem kolem mě. Věděl jsem, že jim rozumím, ale neměl jsem pro ně řešení.
Ale když jsem se vrátil z vojny, opět jsem propadl bezuzdnému pití, ze kterého mě na chvíli vytrhlo to, že jsem udělal přijímačky na večerní studium elektroprůmyslovky, kterou jsem posléze zdárně dokončil. Psal se rok 1988 a já si podal přihlášku na Plzeňskou lékařskou fakultu. Našim blízkým rodinným přítelem je totiž psychiatr, který mne inspiroval svým způsobem života i vhledem do lidí a tak jsem si řekl, že psychiatr také není špatné povolání. Přijímačky jsem udělal jen z fyziky, tak mě nakonec stejně nepřijali, ale bral jsem to jako platný pokus.
V té době mě pozvala na návštěvu jedna kamarádka k nim domů s tím, že přijde nějaký farář, ale že to není katolík (posléze jsem zjistil, že byl od husitů). Jelikož jsem ve svém nevěřícím okolí vždy věděl o náboženství nejvíce (alespoň jsem si to myslel), tak jsem na návštěvu šel. Překvapením pro mě bylo, že ten farář skutečně věřil tomu, co říkal, a vysvětlil mi, že můj problém je můj hřích. Nepřel se se mnou, jak moc jsem nebo nejsem věřící, ale ukazoval na to, že Ježíš žije a chce bydlet v mém srdci. To ve mně cosi změnilo a já jsem začal navštěvovat jiný kostel a pozorovat, zda to, co farář a ti ostatní říkají, také žijí.
Přišlo září a někdy v jeho polovině uvěřil můj spolužák, který byl také závislý na alkoholu. Na vlastní oči jsem tehdy viděl zázrak osvobození, protože ačkoli předtím denně potřeboval jeden až dva litry vína, po uvěření neměl žádné abstinenční příznaky. Pak se stalo, že uvěřila má přítelkyně, která zase pocházela z totálně komunistické rodiny. Do té doby tvrdila, že aby uvěřila, musela by si na Boha sáhnout, ale ve skutečnosti jí stačila jedna modlitba. Ze dne na den mi začala tvrdit, že Ježíš žije v jejím srdci. A já začal pochybovat o svém přesvědčení, protože takovou zkušenost Božího zásahu do života jako oni dva jsem nikdy neměl. (Mimochodem po několika letech tato dvojice vstoupila do manželství a mají tři děti).
Pak přišlo 24. září 1988. Na shromáždění do sboru, kam jsem tehdy chodil, přijeli dva bratři z pražského Maninského sboru CČE, kteří hovořili o duchovních darech. Já jsem si říkal, že bych takové duchovní dary rád přijal, ale někde uvnitř jsem uslyšel Boží otázku, co od něj opravdu chci, když mám na sobě všechny své hříchy. Šel jsem tehdy okamžitě za oním farářem a řekl mu, že chci začít znovu žít. On to pochopil a s jeho pomocí jsem ten večer vydal svůj život Pánu Ježíši. Okamžitě jsem byl osvobozen od alkoholu a jak jsem později zjistil, i od každého hříchu, který mně spoutával. Tři dny nato jsem se nechal pokřtít ponořením.
Byl to zásadní zlom v mém životě. Hned jsem začal zjišťovat, jak se mnou Hospodin jedná. Bylo to ve více oblastech, ale dvě byly zásadní: nechtěl jsem a nemusel jsem hřešit například v intimním životě a začal jsem rozumět Písmu. To jsem četl i před tím, ale zůstávalo mi to zahaleno. Po obrácení jsem začal vidět souvislosti, tak jak mi je Bůh dával postupně poznávat. Zajímavé bylo, že než jsem skutečně uvěřil, tak ze strany rodiny ani v zaměstnání nebyl vůbec žádný problém s tím, že chodím do kostela. Poté si mě ale v práci pozvali na „kobereček“ a vyhrožovali mi perzekucemi, pokud tam nepřestanu chodit. Sborovou budovu tehdy sledovali příslušníci StB, ti to nejspíš nahlásili. Bylo to sice nepříjemné, ale nic z toho se nakonec nenaplnilo, protože za rok už byla sametová revoluce a hlavně – Hospodin nás chránil.
Od roku 1994 jsem ženatý a s manželkou Zdeňkou máme tři syny – Jana (1995), Matěje (1998) a Davida (2003). V roce 2019 se Matěj oženil a za jeho manželku Sáru jsme velmi vděčni.
Myslím, že Bůh vzal vážně moji touhu tenkrát na vojně, že bych chtěl sloužit lidem a od začátku mého obrácení mě k tomu směroval. Dovolil, abych byl nablízku několika lidem, kteří byli oddanými služebníky. V roce 1991 jsem byl na desetiměsíčním studijním pobytu v jednom svobodném sboru v Oklahomě v USA. To mě hodně ovlivnilo a musím říci, že z mnohých věcí, které jsem tam tehdy přijal, čerpám dodnes. Od návratu až dodnes jsem prakticky v nepřetržité službě v církvi a i když jsem nějaký čas pracoval v civilním zaměstnání, vždy jsem měl alespoň jeden den v týdnu a víkend oddělený pro službu. V roce 1999 jsem se stal pastorem sboru Křesťanského společenství v Klatovech, který jsem po osmi letech předal mému nástupci. Od té doby sloužím jako nadsborový pastýř v církvi Křesťanská společenství, byl jsem 13 let členem rady této církve a momentálně jsem seniorem KS. Od roku 2011 spolupracuji s TWR/Rádiem 7, jsem pravidelným hostem jednoho z pořadů a před několika lety jsem byl zvolen předsedou jeho Rady. Rádio považuji v současné době za jeden z nejlepších způsobů, jak zprostředkovat křesťanům dobré vyučování a nevěřícím lidem evangelium.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.