7. Kdy začíná život věčný?

Od počátku dějin se lidé snaží překonat nebo oddálit smrt. Setkáváme se s tím v nějstarších kulturách a náboženstvích. V Apoštolském vyznání víry – starém přes 1500 let, společném všem církvím se říká: věřím v těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.

 

V křesťanství se toto vzkříšení a život věčný pojí jen a výhradně s osobou Ježíše Krista a jeho vzkříšením.

V tradičním Judaismu patří k věroučným základům oživení mrtvých.

V Islámu si musí muslim cestu do nebe sám vybojovat, svými činy.

V zemích, kde "vládne" představa reinkarnace – převtělování což zasahuje i do Evropy, kde je však tato víra velice upravená a zesvětštělá, jde vlastně o pokus vyhnout se konfrontaci se smrtí jako poslední instancí, kdy je důraz položen na převzetí zodpovědnosti za život - tak je tomu v křesťanství. Evropská upravená představa o reinkarnaci říká: ano umřeme – ale nevadí, čekají nás další životy. To, že to lidé snadno přijímají, svědčí o touze člověka po tom, aby smrtí všechno neskončilo. Z hlediska dnešního člověka má nauka o reinkarnaci i tu "výhodu", že si člověk vystačí sám - nepotřebuje Vykupitele a to je lákavé. Původní cíl reinkarnace je ale dosáhnout přes minimální počet dalších životů nirvány - tedy rozplynutí se v univerzu. Evropské chápání reinkarnace je tedy v tomto určitým způsobem posunuto – jde o co nejvíce životů, "abychom si užili“, měli se na co těšit a nebyli konfrontováni se smrtí!

Ateisté "vyznávají", že po smrti není "nic"!

„Něcisté“ říkají, že něco bude, ale nikdo neví co! Jeví se to spíše jako uchlácholení vlastní duše – vždyť se nemusíš bát smrti, ono tam zase něco bude a bude to fajn! Na čem je to postaveno si musí každý zodpovědět sám.

Bible ve Starém zákoně vnímá člověka jako jednotnou komplexní bytost se svou fyzickou i duševní stránkou, které nelze od sebe oddělit, což naznačuje, že život věčný se bude týkat člověka jako celku i s jeho tělem. Dále vidíme, že život se vždy pojí s pohybem a činností, aktivitou, narozdíl od smrti, která znamená ztrátu sil, slabost a pouhý stín. Termín „život“ má ve SZ koncovku množného čísla, což značí intenzitu a zesílení. Také je život v Bibli neoddělitelný a závislý na Bohu a vztahu k němu. A to vždy! Je to jen otázka času, kdy se to projeví!

Novozákonní pohled zdůrazňuje zodpovědnost každého člověka za jeho život, který jednoho dne bude spravedlivě souzen Bohem. Stojí za to podívat se na svůj život včas! Jak bys ho shrnul v 1-2 větách. Po čem je cítit? Jaké má zabarvení? Jak moc je naplněný? A co je pro tebe mírou naplněnosti? Život věčný bude naplněn spravedlností, pokojem, radostí a vším co si člověk ani nedokáže představit. Nyní je pro nás nepojmutelný, nepředstavitelný, nevyobrazitelný ... Nestačí na to naše barvy, naše slova ani naše fantazie Tato představa je tak silná a reálná, že mění náš nynější život. Je to jako zpráva od lékaře, kdy se provádí podrobné vyšetření, zda máte rakovinu. Zpráva lékaře pak zásadně ovlivní váš další život. V případě positivního nálezu se změní v jedné vteřině úhel pohledu na život. V případě vyloučení onemocnění se vám změní perspektiva také. U apoštola Pavla se např. smrt stala lhostejnou záležitostí ba dokonce Pavel říká: Smrt je pro mě zisk. Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?

Život věčný se týká těch, kdo jsou Bohem znáni, kteří slyší a znají hlas Ježíše Krista, neboli znovu se narodili z Ducha, nenarodili se jen jako obyčejní lidé. Ve věčném životě se snoubí vysoká míra integrity našeho člověka se vším, kdo doposud jsme s tím, že dojde k úplné proměně ve zcela něco nového.

Kdyby si dnes zemřel, proč bys měl jít do života věčného? To na čem stavíme svůj život teď, na tom bude stát i potom! Známeli Ježíše Krista dnes a žijeme s ním tady na zemi, budeme s ním žít i na věčnosti. Ježíš říká: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mě, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, neumře na věky! Můžeme mu věřit nebo ho mít za lháře! Jde ale o příliš vážně věci na to, abychom k tomu nezaujali postoj!