Do TWR-CZ kdysi přišla za Jitkou Hovořákovou na kafe a už se drápkem chytla. Po studiu architektury začínala u rýsovacího prkna, zakrátko se zařadila do redakčního týmu a dnes se stará o spoustu pořadů, moderátory a natáčení po celé republice. O tým redaktorů pečuje moudře a citlivě, s osobním přístupem ke rozmanitým povahám a obdarováním jednotlivců a jednotlivkyň, navíc stále připravená nabídnout pomoc i za cenu osobních obětí, které umí obratně skrývat. Svůj vztah s Bohem si nejraději vychutnává někde mimo civilizaci o samotě s Biblí v ruce a její nejoblíbenější otázka v soukromí i na mikrofon je: „Proč?“.

Žila jsem dvojí život

Ne dobrovolně, ale jaksi pod tlakem. Totiž navenek jsem byla klidná, hodná, slušná holka, co se docela dobře učí, spousta věcí jí jde, má mnoho koníčků a zájmů a taky spoustu přátel.

Jenomže doma bylo všechno jinak. Asi ve 12 letech jsem se jednou v noci probudila, protože jsem uslyšela nějaký rámus a v předsíni jsem uviděla úplně opilého tátu, kterému maminka pomáhala na nohy. Tím dnem se mi změnil život – zjistila jsem, že je to pravidlo; že není dlouho v práci, ale na tahu s kamarády. Najednou jsem viděla, jak na něj maminka čekává do noci a uklízí, abychom ráno se sestrou neviděly, v jakém stavu zase přišel. Jak se snaží, aby příbuzní a přátelé naší rodiny nevěděli, co se ve skutečnosti děje. Dnes bych to řešila jinak, ale tenkrát jsem na tuhle hru přistoupila a začala mamince pomáhat.

Za mým přátelským postojem k druhým lidem se začal schovávat strach, aby lidé neviděli, co se děje u nás doma. Vlastně nechápu jak, ale dlouho se nám dařilo, aby se to moc nerozkřiklo a alespoň moje sestra ještě dlouho nic netušila. Za střízliva pro ni byl tatínek tím nejlepším na světě a opilého ho vlastně nikdy neviděla. Ve mně se ale postupem let díky mnohému, co jsem viděla a slyšela doma za zavřenými dveřmi, hromadila nenávist a když jednou přišel otec zase opilý a ohrožoval maminku, vzala jsem nůž – a pak si chvíli nic nepamatuju. Když mi zase svitlo, zírali na mě všichni: něco jsem křičela, ale nevím co. (Rozhodně táta tehdy hned vystřízlivěl.)

Nenávist není jen pocit,

který vás za chvíli opustí. Nenávist, ta skutečná, sžírá a znemožňuje člověku prožívat radost. Vlastně nejkrásnější pro mě tehdy byly okamžiky, kdy jsem si představovala, že se tátovi něco stalo a že jsem byla u toho…

Po té události, kdy jsem si s nožem v ruce chvíli nic nepamatovala, mi bylo jasné, že musím pryč, nebo se něco stane. Hluboko v sobě jsem jasně věděla, že jsem schopná ho zabít. Tou dobou jsem končila stavební průmyslovku, a tak jsem využila příležitosti a přihlásila se na vysokou do Brna. Bylo mi vlastně úplně jedno, na jakou školu půjdu, chtěla jsem pryč z domu – a to bylo to hlavní.

Udělala jsem talentovky na architekturu, pak přijímačky a přišla pozvánka na chmelovou brigádu – to byla před sametovou revolucí povinnost před nástupem do prvního ročníku. Stáli jsme s ostatními adepty studia architektury na chodníku před školou a čekali na autobus, když ke mně přišel nějaký člověk a řekl mi: „Pojďte se mnou!“ A odvedl mě do úplně jiného autobusu ke stavařům. Jeli jsme do Loun a „mí“ architekti do Žatce (nebo naopak, už si to nepamatuju J). Výsledek byl ten, že když jsme se ubytovávali na kolejích, všichni už se znali a tudíž jsem zase já byla ta navíc a neměla s kým bydlet. Tak mě dali na pokoj ke čtvrťákům a já ten večer (a také mnoho dalších) seděla na stole u okna a brečela, že jsem úplně sama v cizím městě a nikoho nemám. (Podotýkám, že mobily v té době nebyly… ;-)

Jedna moje spolubydlící ze 4. ročníku měla už dítě a tak dojížděla jen občas a ta druhá pořád někam chodila. A taky stále četla nějakou tlustou knihu, což mě strašně rozčilovalo, protože já byla v té době knihomol a stejně tlusté knihy jsem četla nejdéle týden. Jednou jsem to už nevydržela a zeptala se jí, co to čte. „Bibli“, řekla a byla úplně v klidu, zatímco já málem omdlela. Jako dítě komunistických rodičů jsem přesně věděla, že věřící lidé jsou tmáři a je důležité se jim včas vyhnout, neboť jinak stáhnou člověka do nějaké sekty a bude mít jenom problémy.

Nicméně když jsem se vzpamatovala z šoku, nedalo mi to a začala jsem se jí opatrně na mnohé věci vyptávat a k mému velkému překvapení to na tmářství vůbec nevypadalo, naopak. Mělo to dost jasný rámec a logiku. Moje spolubydlící mě seznámila s dalšími křesťany a já mezi nimi našla skutečné přátele. Ale jejich přesvědčení mě iritovalo a zajímalo současně. Dobře půl roku jsem je zkoumala, sledovala, co dělají, jak a o čem mluví, jak se rozhodují, jestli se hádají, pomlouvají nebo lžou, jak se učí na zkoušky a jestli si taky píší taháky… A po půl roce jsem už věděla, že Bůh mě zajímá, že vlastně věřím, že je a že mi vadí, že s Ním nemluvím a nemám ten vztah, o kterém pořád mluvili ti kolem mě.

A tak jsem dojela domů a 31. ledna roku 1988 jsem si v mrazivé noci sedla do okna a směrem k blikajícím hvězdám pronesla pološeptem svou první adresnou modlitbu.

Nestalo se vlastně nic

Jen jsem hluboko uvnitř věděla, že jsem udělala dobře, že to byl správný krok dobrým směrem.

Jenže za necelý měsíc jsem začala prožívat hluboký nepokoj, cosi mě vevnitř hryzalo a já nevěděla proč. Ostatní mluvili o pokoji, který Bůh dává a já prožívala pravý opak. Stále se to stupňovalo, až jsem jednou v modlitbě řekla Bohu: „Já vůbec nevím, co to je – co jsem udělala?“ A přesně v tom okamžiku jsem to věděla: Nešlo o to, co jsem udělala, ale co jsem neudělala. Neodpustila jsem svému tátovi.

Přesně si pamatuji, jaká vlna nevole se ve mně v tom okamžiku zvedla. Odpustit? Já? Nebylo náhodou ubližováno mně a mamince? Trvalo to týden, než jsem zvládla svůj hněv a všechny další obranné reakce. A než jsem byla schopná přijmout pravdu, kterou jsem stejně od začátku věděla: Že to, co jsem dostala od Boha já, musím dát dál. Že nemůžu přijmout odpuštění a jiným neodpustit. Že věřit Bohu znamená nejen přijímat, ale taky dávat.

Byl to pro mě strašný boj. Věděla jsem, že tatínek se nezmění a odpustit to staré, to bych snad ještě dokázala. Ale odpustit mu i to, že se nezmění? Že se mi pravděpodobně vysměje?

Měla jsem mnohé námitky a mnohá „ale“, jenomže jsem moc dobře věděla, že to udělat musím, jinak se ani já sama nikam neposunu. A tak jsem úpěnlivě prosila Boha o pomoc a sílu a pořád dokola četla v evangeliích o tom, jak šel Ježíš na Golgotu, aby se pro nás obětoval. Aby se obětoval taky pro mně.

A On mi dal opravdu sílu, abych za tátou zašla a řekla mu, že mu odpouštím. Nevysmál se mi, ale byl velice překvapený a snad poprvé v životě mi přímo do očí řekl, že mě má rád.

Nicméně se nezměnil. Dodnes má velké problémy s alkoholem a já stále musím stát na tom rozhodnutí, které jsem už víc než před 20 lety udělala. Odpustila jsem mu a chci mu odpouštět dál. Ne ustupovat, ale odpouštět.

Jsem vděčná Bohu, že mi dal tuto lekci tak brzy po mém obrácení. Ještě mnohokrát jsem musela odpouštět druhým i sobě velmi těžké věci a pořád se musím učit stát v rozhodnutí, že chci odpustit a že už jsem odpustila.

Mám pro to dobrý důvod. Bůh totiž odpustil skrze svého Syna Ježíše Krista mně.

Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. 2. Tim 2,13