1. Bůh - osoba nebo něco?
Mnoho lidí dnes souhlasí s tím, že "něco" nad námi nebo po smrti je, ale víra v osobního Boha je pro ně těžko představitelná. Křesťanství naopak nezná jiného Boha než toho, který stvořil tento svět, lze s ním navázat osobní vztah, vede s námi lidmi dialog, reaguje na konkrétní situace člověka a to i tak, že mění své původní záměry, mluví k člověku a stojí
o naši společnou komunikaci, jejímž cílem je člověka zachránit. Jeden z nejsilnějších biblických obrazů vztahu člověka a Boha je vztah dítěte a rodiče (otce).
Základní argument pro osobního Boha je morální argument. Jestliže existuje zlo a dobro, musí existovat nějaký morální zákon, podle něhož lze rozsuzovat mezi zlem a dobrem a jestliže existuje morální zákon, musí existovat zákonodárce? Pokud bychom chtěli říct, že nic jako morální zákon neexistuje, pak se musíme vypořádat s tím, že napříč historií lidstva existuje princip práva, přirozených projevů dobra a ctností, na kterých se shodnou starověké národy. Stejně tak se shodneme, že některé věci jako zneužívání dětí nebo vražda jsou zlé. Pokud je objektivní zlo, je i objektivní dobro a pak musí existovat zákonodárce. Všechno, co začíná existovat má svou příčinu. A počátek morálních zákonů musí být morální bytost, nikoli neosobní "něco".
S příchodem myslitelů jako byl F. Nietzsche, T. Huxley, Z. Freud, K.G.Jung nebo K. Marx se křesťanská víra v osobního Boha stává v očích dnešních lidí pouhou pohádkou pro "slabé". Křesťanství je chápáno jako přežitek, jako období dětství, ze kterého lidstvo postupem času vyroste. Místo toho se ovšem stalo to, před čím varoval Malcolm Mugerridge - britský žurnalista, že víra v Boha byla nahrazena megalomanii, erotomanii, touhou po moci či rozkoší. Západní svět tak skoncoval s osobním Bohem, ale víra v "něco" mu nepomohla vypořádat se s legitimními důsledky nesmyslnosti života, které z toho pramení. Neboli, proč žít dobro, když zlo je mnohdy výhodnější? Však ono něco po smrti přece je - příjemné teplo a světlo na konci tunelu. Proč by to tak ale mělo být? Víra v něco se v tomto světle stává jen iracionální náhražkou za víru v živého osobního Boha.
Když se zamyslíme nad životem, brzy zjistíme, že opravdu šťastnými a naplněnými nás nedělají věci nebo správný život, ale vztahy. Jsme stvořeni do vztahu, vztahu s Bohem, vztahů s lidmi. Víra v "něco" nás ochuzuje o štěstí a naplnění ve vztahu s osobním Bohem, o kterém svědčí celé generace lidí.
A několik otázek k přemýšlení na závěr. Jaké positivní následky má nevíra v osobního Boha? Proč bych měl věřit v něco (Universum, systém karmy…), o čem nic nevím a nevěřím v Boha, o kterém svědčí celé generace lidstva? Není víra v "něco" spíše reakcí na církev, s níž nemáme dobrou zkušenost a která zobrazuje víru v osobního Boha? Nepůsobí víra v "něco" více bezpečně na rozdíl od setkání s živou bytostí, která nás vidí takové, jací jsme se všemi poklesky a vlastní vinou? Jinak řečeno: není víra v něco prostě jen pohodlnější?
