Živé vysílání

09:00 Správy
(vysílá slovenská redakce)
09:15 Piesne
(vysílá slovenská redakce)
11:00 Správy
(vysílá slovenská redakce)
11:10 Supermarket do dvanástej (informačný magazín)
(vysílá slovenská redakce)
12:00 Přehled pořadů

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Neviditelný motor


14. Bůh ano, ale církev?

V našich úvahách jsme si již představili Boha a život s ním, přidali jsme různé další pojmy, a zde by mohl být konec. Jenže bychom zapomněli na důležitou součást křesťanského života, na církev. Několikrát v těchto úvahách zaznělo, že pokud tápete s otázkami o Bohu, máte zajít za někým, kdo Boha zná. A to je jeden z důvodů, proč je potřeba církev.

 

Nejen lidé nevěřící, jako třeba šachisté, ale i věřící si potřebují sdílet zkušenosti a povzbuzovat se. Scházení a povzbuzování funguje i mimo církev. Pokud jste vášnivý zahrádkář, nejspíš navštěvuje nějaký zahrádkářský klub, kde se s dalšími nadšenými zahrádkáři sdílíte o tom, která hlína se lépe hodí pod mečíky, a která pod brambory. V klubu motorkářů budou zase jiná témata, stejně tak v církvi. Tam bude hlavním tématem Bůh a život s ním. Ale přestože se zde sešli jak doktoři, zahrádkáři i motorkáři, a mnozí další, stále si mají co říci. Je tu něco, tedy spíše někdo, kdo je spojuje. Ano, někdy tu vznikají i kluby, ale stejně se všichni napříč generacemi respektují, pomáhají a předávají zkušenosti. Mají se rádi jako rodina. Ve zdravé církvi takto můžete přijmout radu a pomoc. Jenže církev není jen klub nadšených lidí do Boha, tedy neměla by být. Měla by být i rodinou, ve které funguje i napomínání a povzbuzování. V rodině je láska, která ustojí i různou připomínku, a je tu prostor k diskuzi. Nevím jestli vás u zahrádkářů napomenou, že jste vsadili jahody do hlíny pro rajčata. Tam výsledek poznáte sami. Jenže v církvi jde doslova o život. A navíc život věčný. Proto je na místě i upozornění, pokud začnu od Boha odcházet. Byl bych za takové napomenutí, a připomenutí správného směru rád, a rád bych bych takovým ukazatelem i pro druhé. Jenže má to háček. Církev tvoří lidé. 

Ano, jsou to lidé, kteří si jsou vědomi své nedostatečnosti před Bohem. Ale ne všichni. Do kostela můžou chodit i lidé, kteří Boha neznají, nebo ho hledají. A jako lidé jsme tvorové omylní a chybující. Nevím, co se skrývá za hněvem toho elektrikáře ve předu, nebo proč to dítě doktora tak hlasitě křičí, že neslyším ani slovo od kazatele právníka. Někdy si prostě nerozumíme, ale měl by nás spojovat Bůh. To on spojil všechny ty lidi, ale my mu to mnohdy kazíme svým jednáním. Dobře, nechci vás od církve odrazovat. Jen chci ukázat, že ani tam to není jednoduché. Jenže bez církve se žádný Křestan neobejde. A je jedno jestli je to malá skupinka o 5 členech, nebo velká církev se sty členy. Obě místa jsem navštívil a obě mají své klady i zápory. Ve velkém shromáždění se snadněji schováte se svými problémy, ale můžete vidět více vzorů a mít více služeb, ve kterých se můžete učit a růst. Může vám vyhovovat jedno, nebo druhé. Doporučil bych vám, abyste ale byli součástí společenství, které je pro vás.
Ještě přidám zkušenost z mého života. Když jsem přijal pozvání ke Kristu, které mi kamarádka předala pomocí zprávy na internetu, začal jsem po čase cítit potřebu společenství. Kamarádka bydlí na druhém konci republiky, ale i v době telefonů a technologií, jsem chtěl mít někoho nablízku. Prožíval jsem nádherné období, kdy jsem začal poznávat Boha. Četl jsem si jeho slovo, četl knihy lidí, kteří ho znali. Jenže něco chybělo. Byla to právě církev. Po třech měsících jsem začal mít pochybnosti, jestli se neuchyluji od poznávání Boha někam daleko. Potřeboval jsem někoho, kdo půjde na té cestě se mnou. Malé dítě se také učí chodit v přítomnosti rodičů. A já byl takové Boží miminko, ač mi bylo přes dvacet. Pokud jsem chtěl Boha poznávat více, potřeboval jsem se vídat s lidmi, kteří Boha znají. Znát Boha, a nemít blízké společenství s dalšími křesťany, je jako sledovat film na černobílém mobilu, místo v kině. Nebo hrát na kytaru o jedné struně, místo sedět v sehraném orchestru. Není to prostě ono. Tak jako já sice můžete prožívat chvíle, kdy do žádného společenství křesťanů nepatříte, ale jsem si jist, že to není na pořád. Pokud to s Bohem myslíte vážně, časem se do nějaké církve podíváte a zakotvíte. Zakusíte vyučování a vedení od zkušenějších, naučíte se vztahům (což o samotě dost dobře nejde), získáte úctu k autoritám, ale i smysl pro řád. V pokoře začnete dávat přednost jeden druhému, tak vše bude moci plynout v jednotě. To o samotě prostě nejde. Podívejte se tedy kolem, zeptejte se lidí, kteří Boha znají, a modlete se, abyste mohli v takovém místě být.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.