Playlist

Živé vysílání

00:45 Písničky
01:00 Concertino
Johannes Brahms (R)
02:00 Písničky
02:15 Čtení na pokračování
Vysoká škola vděčnosti (10/22) (R)
02:45 Písničky

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Pochybná vítězství


12. Duch svatý

Duch svatý – třetí osoba Boží Trojice, na kterou tradiční křesťanství novověku skoro zapomnělo a kterou pak některá novodobá křesťanská hnutí zdůraznila způsobem, který pokřivil biblickou pravdu a na řadě míst rozdělil církev. Přesto zůstává Duch svatý klíčovou podmínkou existence Božího lidu, nezbytným a neoddělitelným prvkem života jako takového, znamením spásy. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.

 

Není ale Duch svatý opravdu jen Boží činnou silou, působením či projevem působení jednoho jedinečného Boha? V celém Písmu potkáváme případy, kdy jsou abstraktní pojmy personifikovány: moudrost má děti, voda je svědkem, smrt vládne a hřích polehává ve dveřích. Neplatí to i o Božím Duchu?

Neplatí, taková představa je důsledkem buď nedostatečné znalosti Písma, nebo záměrné manipulace, působící cíleným výběrem biblických veršů a zamlčením jiných. Písmo velmi zřetelně zdůrazňuje osobní aktivitu Ducha, který věřícího křesťana vyučuje, chrání, dosvědčuje či vede. Stejně tak Duch naslouchá i mluví, oslovuje církev, je možné ho zarmoutit – uměli byste zarmoutit Boží činnou sílu? Boží Duch je podle druhého listu Korintským dokonce Pánem, ke kterému se máme obrátit, který přináší svobodu. Podle první epištoly Korintským uděluje své dary, jak sám chce, je tedy evidentně subjektem, osobou. Podobně o tom svědčí epištola Římanům, podle které má Duch své vlastní úmysly a přimlouvá se za nás.

Duch svatý je tedy nepochybně Bohem, Boží osobou, plnohodnotnou součástí Trojice. Přece se ale objevuje ještě jedna otázka související s identitou Ducha: Hned na začátku jsem citoval epištolní verš Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho, teď mluvím o Duchu svatém. Nejde o dva různé subjekty?

Nikoli. I poznání Božího Ducha se, podobně jako mnoho jiných biblických pojmů, vyvíjelo, Hospodin je odhaloval postupně, jak byli lidé schopni slyšet a rozumět. Od poměrně nezřetelného vnímání Ducha v počátcích historie starozákonního Božího lidu, kdy splýval nejen Duch Boží s duchem lidským, ale dokonce i duch a dech, ba vítr, se biblické poznání postupně posunulo až k setkání s Bohem v podobě Ducha, k pochopení plnohodnotnosti této osoby Boží Trojice. A v této závěrečné fázi poznávání Božích skutečností, v období vzniku církve, se úkol a působení Ducha překrývá, ba splývá s působením Kristovým. Po nanebevstoupení Pána Ježíše pak Duch přichází na jeho místo, Bůh podle svého rozhodnutí přebývá v našem světě právě v podobě Ducha.

Co to pro nás znamená? Potřebujeme Božího Ducha poznávat, vnímat ho, žít s ním, nechávat se jím vést a proměňovat. On nás bude i v této nové situaci (tedy relativně nové, nové už dva tisíce let) neustále orientovat ke Kristu a k jeho dílu. O Krista jde, protože on propojil Boží a lidský svět způsobem jinde nevídaným. Duch svatý nám ale Krista zpřítomňuje a vždycky znovu nás staví před jeho tvář.

Ducha svatého je možno i zarmoutit. Mnohé totiž jeho působení svádí ke zneužití k vlastnímu prospěchu, zisku nebo slávě. To je pak zlé. Kde ale necháme Duchu svatému skutečnou svobodu a kde budeme usilovat o podřízenost jeho vedení, poroste naše pokora a budeme žít svobodněji. A Pán Ježíš Kristus pak bude i na našem životě vyvýšen.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.